„Zřízeno ke cti Boží Karlem a Annou Punzet z Bezvěrova čp. 7. v roce 1865.“ praví text vyrytý do kamene křížku, jehož ruiny ležely dlouhá desetiletí zapomenuty uprostřed pastvin u dnes již zaniklé cesty. Stezka vedla od kláštera Teplá, přes dnes zaniklou ves Svatý Vojtěch a dále na Bezvěrov. Zde, několik set metrů za Svatým Vojtěchem, po levé straně cesty, stával křížek. V temných poválečných časech šel křížek k zemi a zemědělská technika jeho části rozvláčela po okolí.

Posledních několik let chodí po krajině Tepelska Ludvík Poláček, který právě takové nešťastně skončivší památky hledá a dává jim nový život. Při svých toulkách narazil i na tento křížek. Slovo dalo slovo domluvil se s majitelkou pozemku a křížek spolu se svými přáteli opět vztyčil.
Pojďte se s námi na tuto bohulibou akci prostřednictvím zvídavé kamery podívat.

Na závěr našeho povídaní si dovolíme malý úryvek z knihy Heřmana Josefa Tyla Psancem. Tyl byl poslán do Teplé v roce 1946 a jmenován převorem kláštera. Z této doby jsou také jeho následující vzpomínky :
„Protože každé revoluční období dějin je provázeno jistým druhem obrazoborectví, při němž nejedna historicky významná nebo umělecká hodnota či památka je zničena, i tentokráte byl zahájen ideový boj nejdříve ve školách, kde jako první akce bylo nařízeno odstranění křížů. Tento boj se později přenesl i ven, kde první obětí protináboženského běsnění se staly kříže a pak i sochy Panny Marie a světců podél cest“.
„Byl to tragicky smutný pohled na ty rozbité kříže podél cest, často na místech, která připomínala nějakou životně nebo i dějinně významnou událost. Tato akce byla v krajině provedena jako na povel a dle plánu ze soboty na neděli. Napsal jsem na protest na ONV v Toužimi o vyšetření těchto zločinů, zjištění pachatelů a na jejich účet opravu povalených křížů a to z důvodu :
1. národní reprezentace v lázeňské krajině (kulturní cizina odsoudí tento vandalský čin jako násilný zločin proti projevu náboženského cítění lidu),
2. památkových, historických a uměleckých,
3. kartografických,
4. že tento zločin je nejen urážkou náboženského cítění našeho věřícího lidu, ale i projevem nekulturnosti člověka.
Tento protest jsem přečetl z kazatelny při každé mši svaté. Sotva přišly tetičky z kostela domů, první u nich bylo:´O čem dnes převor kázal?´ tázal se manžel nebo syn. Tetičky řekly obsah protestu. Odpoledne v hospodě v Šafářských domcích byla o tom debata. Jeden tam rozhořčeně pronesl:´Tak vidíš – napřed nám řeknou, že máme zbourat a nyní nakonec to budeme muset postavit´. Nestavěli, ale kolem bourání křížů se shodou okolností seběhlo tolik různých příběhů, že se tyto staly osudem marnosti všech, kdo vstyčili svou pěst proti Ježíži Kristu. Před národní poutí ke hrobu blah. Hroznaty v roce 1949 uspořádal jsem noční smírnou adoraci za zneuctění křížů v Hroznatově kraji a o pouti – protože biskupové nemohli již přijet – posvětil při slavné mši svaté prorektor olomoucké univerzity univ. prof. a papežský prelát dr. Cinek pět třímetrových smírných křížů, u nichž vždy po dvou stáli čestnou stráž v dělnických halenách mladí muži. Při další pouti 1950 měly být tyto kříže slavnostně instalovány místo povalených křížů v okolí kláštera. K tomu však již nedošlo…“